39:2 Řekl jsem: Ostříhati budu cest svých, abych nezhřešil jazykem svým; pojmu v uzdu ústa svá, dokudž bude bezbožník přede mnou.
39:3 Mlčením byl jsem k němému podobný, umlčel jsem se i spravedlivého odporu, ale bolest má více zbouřena jest.
39:4 Hořelo ve mně srdce mé, roznícen jest oheň v přemyšlování mém, tak že jsem mluvil jazykem svým, řka:
39:5 Dej mi znáti, Hospodine, konec života mého, a odměření dnů mých jaké jest, abych věděl, jak dlouho trvati mám.
39:6 Aj, na dlaň odměřil jsi mi dnů, a věk můj jest jako nic před tebou, a jistě žeť není než pouhá marnost každý člověk, jakkoli pevně stojící. Sélah.
39:7 Jistě tak pomíjí člověk jako stín, nadarmo zajisté kvaltuje se; shromažďuje, a neví, kdo to pobéře.
39:8 Načež bych tedy nyní očekával, Pane? Očekávání mé jest na tebe.
39:9 A protož ode všech přestoupení mých vysvoboď mne, za posměch bláznu nevystavuj mne.
39:10 Oněměl jsem, a neotevřel úst svých, proto že jsi ty učinil to.
39:11 Odejmi ode mne metlu svou, nebo od švihání ruky tvé docela zhynul jsem.
39:12 Ty, když žehráním pro nepravost tresceš člověka, hned jako mol k zetlení přivodíš zdárnost jeho; marnost zajisté jest všeliký člověk. Sélah.
39:13 Vyslyšiž modlitbu mou, Hospodine, a volání mé přijmi v uši své; neodmlčujž se kvílení mému, nebo jsem příchozí a podruh u tebe, jako i všickni otcové moji.
39:14 Ponechej mne, ať se posilím, prvé než bych se odebral, a již zde více nebyl.
