TEXT: BIB | AUDIO: MISLR - MISC - DAVIS | VIDEO: BIB HELPS: ĐÓŃ - UKR - BULG - POL - ROM - ĐÓŃ-82 - KYR - BKR - GRK / HEB - CROAT - ĐÓŃ-DARBY - ĐÓŃ-GEN - ĐÓŃ-LOP - ĐÓŃ-MAC - ĐÓŃ-SIR - ĐÓŃ-TSK 14:1 Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování. 14:2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá. 14:3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou. 14:4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden. 14:5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval: 14:6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj. 14:7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne, 14:8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho: 14:9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř. 14:10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl? 14:11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá: 14:12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého. 14:13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. 14:14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně. 14:15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv, 14:16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým, 14:17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé. 14:18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, 14:19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. 14:20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 14:21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 14:22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí. ŃËĹÄÓŢŮŔß ĂËŔÂŔ - ČÍÄĹĘŃ ÁČÁËČČ Č ĎÎČŃĘ
HELPS: ĐÓŃ - UKR - BULG - POL - ROM - ĐÓŃ-82 - KYR - BKR - GRK / HEB - CROAT - ĐÓŃ-DARBY - ĐÓŃ-GEN - ĐÓŃ-LOP - ĐÓŃ-MAC - ĐÓŃ-SIR - ĐÓŃ-TSK 14:1 Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování. 14:2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá. 14:3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou. 14:4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden. 14:5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval: 14:6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj. 14:7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne, 14:8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho: 14:9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř. 14:10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl? 14:11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá: 14:12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého. 14:13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. 14:14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně. 14:15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv, 14:16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým, 14:17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé. 14:18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, 14:19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. 14:20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 14:21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 14:22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí. ŃËĹÄÓŢŮŔß ĂËŔÂŔ - ČÍÄĹĘŃ ÁČÁËČČ Č ĎÎČŃĘ
14:1 Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování. 14:2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá. 14:3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou. 14:4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden. 14:5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval: 14:6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj. 14:7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne, 14:8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho: 14:9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř. 14:10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl? 14:11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá: 14:12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého. 14:13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. 14:14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně. 14:15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv, 14:16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým, 14:17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé. 14:18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, 14:19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. 14:20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 14:21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 14:22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí. ŃËĹÄÓŢŮŔß ĂËŔÂŔ - ČÍÄĹĘŃ ÁČÁËČČ Č ĎÎČŃĘ
14:2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá. 14:3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou. 14:4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden. 14:5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval: 14:6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj. 14:7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne, 14:8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho: 14:9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř. 14:10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl? 14:11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá: 14:12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého. 14:13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. 14:14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně. 14:15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv, 14:16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým, 14:17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé. 14:18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, 14:19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. 14:20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 14:21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 14:22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí. ŃËĹÄÓŢŮŔß ĂËŔÂŔ - ČÍÄĹĘŃ ÁČÁËČČ Č ĎÎČŃĘ
14:3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou. 14:4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden. 14:5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval: 14:6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj. 14:7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne, 14:8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho: 14:9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř. 14:10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl? 14:11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá: 14:12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého. 14:13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. 14:14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně. 14:15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv, 14:16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým, 14:17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé. 14:18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, 14:19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. 14:20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 14:21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 14:22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí. ŃËĹÄÓŢŮŔß ĂËŔÂŔ - ČÍÄĹĘŃ ÁČÁËČČ Č ĎÎČŃĘ
14:4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden. 14:5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval: 14:6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj. 14:7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne, 14:8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho: 14:9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř. 14:10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl? 14:11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá: 14:12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého. 14:13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. 14:14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně. 14:15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv, 14:16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým, 14:17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé. 14:18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, 14:19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. 14:20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 14:21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 14:22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí. ŃËĹÄÓŢŮŔß ĂËŔÂŔ - ČÍÄĹĘŃ ÁČÁËČČ Č ĎÎČŃĘ
14:5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval: 14:6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj. 14:7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne, 14:8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho: 14:9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř. 14:10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl? 14:11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá: 14:12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého. 14:13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. 14:14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně. 14:15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv, 14:16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým, 14:17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé. 14:18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, 14:19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. 14:20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 14:21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 14:22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí. ŃËĹÄÓŢŮŔß ĂËŔÂŔ - ČÍÄĹĘŃ ÁČÁËČČ Č ĎÎČŃĘ
14:6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj. 14:7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne, 14:8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho: 14:9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř. 14:10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl? 14:11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá: 14:12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého. 14:13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. 14:14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně. 14:15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv, 14:16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým, 14:17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé. 14:18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, 14:19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. 14:20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 14:21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 14:22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí. ŃËĹÄÓŢŮŔß ĂËŔÂŔ - ČÍÄĹĘŃ ÁČÁËČČ Č ĎÎČŃĘ
14:7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne, 14:8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho: 14:9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř. 14:10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl? 14:11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá: 14:12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého. 14:13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. 14:14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně. 14:15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv, 14:16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým, 14:17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé. 14:18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, 14:19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. 14:20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 14:21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 14:22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí. ŃËĹÄÓŢŮŔß ĂËŔÂŔ - ČÍÄĹĘŃ ÁČÁËČČ Č ĎÎČŃĘ
14:8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho: 14:9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř. 14:10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl? 14:11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá: 14:12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého. 14:13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. 14:14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně. 14:15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv, 14:16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým, 14:17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé. 14:18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, 14:19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. 14:20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 14:21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 14:22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí. ŃËĹÄÓŢŮŔß ĂËŔÂŔ - ČÍÄĹĘŃ ÁČÁËČČ Č ĎÎČŃĘ
14:9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř. 14:10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl? 14:11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá: 14:12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého. 14:13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. 14:14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně. 14:15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv, 14:16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým, 14:17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé. 14:18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, 14:19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. 14:20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 14:21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 14:22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí. ŃËĹÄÓŢŮŔß ĂËŔÂŔ - ČÍÄĹĘŃ ÁČÁËČČ Č ĎÎČŃĘ
14:10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl? 14:11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá: 14:12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého. 14:13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. 14:14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně. 14:15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv, 14:16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým, 14:17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé. 14:18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, 14:19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. 14:20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 14:21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 14:22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí. ŃËĹÄÓŢŮŔß ĂËŔÂŔ - ČÍÄĹĘŃ ÁČÁËČČ Č ĎÎČŃĘ
14:11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá: 14:12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého. 14:13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. 14:14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně. 14:15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv, 14:16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým, 14:17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé. 14:18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, 14:19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. 14:20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 14:21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 14:22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí. ŃËĹÄÓŢŮŔß ĂËŔÂŔ - ČÍÄĹĘŃ ÁČÁËČČ Č ĎÎČŃĘ
14:12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého. 14:13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. 14:14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně. 14:15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv, 14:16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým, 14:17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé. 14:18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, 14:19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. 14:20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 14:21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 14:22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí. ŃËĹÄÓŢŮŔß ĂËŔÂŔ - ČÍÄĹĘŃ ÁČÁËČČ Č ĎÎČŃĘ
14:13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. 14:14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně. 14:15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv, 14:16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým, 14:17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé. 14:18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, 14:19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. 14:20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 14:21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 14:22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí. ŃËĹÄÓŢŮŔß ĂËŔÂŔ - ČÍÄĹĘŃ ÁČÁËČČ Č ĎÎČŃĘ
14:14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně. 14:15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv, 14:16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým, 14:17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé. 14:18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, 14:19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. 14:20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 14:21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 14:22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí. ŃËĹÄÓŢŮŔß ĂËŔÂŔ - ČÍÄĹĘŃ ÁČÁËČČ Č ĎÎČŃĘ
14:15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv, 14:16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým, 14:17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé. 14:18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, 14:19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. 14:20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 14:21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 14:22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí. ŃËĹÄÓŢŮŔß ĂËŔÂŔ - ČÍÄĹĘŃ ÁČÁËČČ Č ĎÎČŃĘ
14:16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým, 14:17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé. 14:18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, 14:19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. 14:20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 14:21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 14:22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí. ŃËĹÄÓŢŮŔß ĂËŔÂŔ - ČÍÄĹĘŃ ÁČÁËČČ Č ĎÎČŃĘ
14:17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé. 14:18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, 14:19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. 14:20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 14:21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 14:22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí. ŃËĹÄÓŢŮŔß ĂËŔÂŔ - ČÍÄĹĘŃ ÁČÁËČČ Č ĎÎČŃĘ
14:18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, 14:19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. 14:20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 14:21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 14:22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí. ŃËĹÄÓŢŮŔß ĂËŔÂŔ - ČÍÄĹĘŃ ÁČÁËČČ Č ĎÎČŃĘ
14:19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. 14:20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 14:21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 14:22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí. ŃËĹÄÓŢŮŔß ĂËŔÂŔ - ČÍÄĹĘŃ ÁČÁËČČ Č ĎÎČŃĘ
14:20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 14:21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 14:22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí. ŃËĹÄÓŢŮŔß ĂËŔÂŔ - ČÍÄĹĘŃ ÁČÁËČČ Č ĎÎČŃĘ
14:21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 14:22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí. ŃËĹÄÓŢŮŔß ĂËŔÂŔ - ČÍÄĹĘŃ ÁČÁËČČ Č ĎÎČŃĘ
14:22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
ŃËĹÄÓŢŮŔß ĂËŔÂŔ - ČÍÄĹĘŃ ÁČÁËČČ Č ĎÎČŃĘ
14:22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
